LoBL: TSSotC - #2 Plnění mise

Oči jí div nevypadli z důlků. Bylo vidět, že jsem byl ten poslední koho tam čekala. Začala něco hledat, snažila se nahmatat zvonek na sestru. Musel jsem ho uříznout, přece jí nenechám mi zkazit plán!

Začali jí téct slzy. Bylo mi jí i celkem líto když začala prosit o život. Zábava ale teprve začala.

"Zaujalas mě, proto tě nezabiju, neboj, ale až začneme, budeš chtít být raději mrtvá." 

Snažil jsem se jí sundat z postele a usadit na invalidní vozík pro lepší manipulaci. Pořád sebou šila a navíc byla těžší než jsem čekal. Očekával jsem, že když na ní vytasím nůž, bude ochotná alespoň trochu spolupracovat.

"Miláčku! Čím víc sebou budeš házet, tím horší to bude! Takže buď hodná holčička a spolupracuj. Uděláš to pro mě lásko?!" snažil jsem se zachovat klid, nechtěl jsem upoutat přílišnou pozornost. Navíc jsem měl neustále tendenci s ní mluvit jako s mojí manželkou. Sice byla krásná, ale byla to nechutná představa.

"Nikdy nebudu spolupracovat s někým takovým, jako jsi ty!"
"Zlatíčko, mě nedělá žádný problém ti ublížit, takže spolupracuj, nebo ti k tomu přidám i bonus, takže si to hodně dobře rozmysli!"
"Nikdy! Rozumněls?! NIKDY!!"
"Dobře, vybrala sis!" 

Jo, bodl jsem jí do břicha, ale kdyby spolupracovala, nemuselo se to stát! Ležela na zemi, začala se pod ní rozlévat její vlastní krev. Věděl jsem, že musím rychle zmizet.

"Já se vrátím!" pošeptal jsem jí s úsměvem do ucha a utekl pryč z pokoje.

Rozhlédl jsem se, nikde nikdo. Musel jsem se někde schovat. Ačkoliv nevím jak se mi to podařilo, byl jsem celý od krve. Jak kdybych měl krámy, bože...

Sundal jsem si zakrvácené tričko, abych nebudil příliš velkou pozornost, ovšem moc se mi to nepodařilo, stejně na mne všichni zírali, hodiny v posilovně se začaly vyplácet. Budou jí tak do zítra dávat dohromady, takže se můžu v klidu vysprchovat, vyspat a zítra se vrátit. Zastavil jsem se ještě u nás na základně, abych podal hlášení.

"Jak jako v nemocnici! Děláš si ze mě srandu?! Měl jsi jí přivést, né jí dostat do špitálu! Půl roku se tu neukážeš a pak mi řekneš tohle?" křičel po mně šéf. Nemůžu se mu divit.
"Sorry šéfe, já jsem vážně nechtěl!"
"Jo tak pán nechtěl! Tu ženskou přivedeš i kdyby tě měli zabít. Rozumíš mi?! Myslel jsem, že jsi profík a ty jsi úplně normální packal!"
"Přivedu jí, nebojte se."
"To doufám."

Vyšel jsem ven a zapálil si. 'To je v prdeli. Já jsem v prdeli. Clarku sakra vzchop se, nejsi přece žádnej béčkovej žabař!'  Došel jsem k autu, cigaretu dokouřil a odjel do nemocnice. Už by měla být vzhůru. A taky že byla. Zrovna od ní odcházela nějaká ženská. Všude byla spousta policistů.

Seděl jsem venku a popíjel nechutnou kávu z automatu. Čekal jsem, až se situace trochu uklidní. 

Policisté se ztratili u dohledu, nejspíš vyslýchali personál. Nastala moje chvíle.

Otevřel jsem dveře a zůstal stát. Dívala se na mě svýma nádhernýma očima. Dokonce i v nemocniční posteli byla nádherná. Jen jsem tam tak stál a díval se na ní. 

"Říkal jsem ti, že se vrátím," jediná věta, kterou jsem ze sebe dokázal dostat. Jak jsem čekal, začala ječet. Sakra ta holka má hlas, že by mohla zpívat v opeře! 

Musel jsem odtamtud zmizet a to hodně rychle. Nenapadlo mě nic lepšího, než si sednout zpět na své místo před pokoj. Nebudil jsem tam podezření. Policie se přiřítila ve vteřině.  

"Slečno? Proč křičíte? Vždyť tu nikdo není!"
"Byl tu, viděla jsem tu. Stál tam!" její brek byl nesnesitelný.
"Asi se Vám něco zdálo, ale jestli Vám to nevadí, dáme Vám do pokoje policistu, abychom měli jistotu."
"Prosím..."
No a je to v háji...  

Opět jsem čekal, až se chodba vylidní a nemocnice utichne. Má práce je neustálé čekaní, čekání na správný okamžik.

Podíval jsem se dovnitř oknem, které do pokoje vedlo. Její krása mi celou situaci dost znepříjemňovala, byla neuvěřitelně roztomilá. Něco se pohnulo, policista! Do háje, já na něj zapomněl!

Ihned jsem si sedl zpět a dělal že spím. Oh, šel si pro kafe. Takhle se mi to líbí! Všechno mi hraje do karet.

Došel jsem pomalu k ní. Chtěl jsem jí opatrně zvednout, abych jí neprobudil, ale trhla sebou dřív, než jsem stačil cokoliv udělat. Nahnul jsem se k jejímu uchu a měl jsem neuvěřitelné nutkání ji políbit. Co to se mnou zase je?

"Víš lásko, mě se jen tak snadno nezbavíš," pošeptal jsem jí.