Podívala jsem se na hodinky, venku už byla tma. Nastal čas odchodu. Ač nerada, musela jsem, potřebovala jsem se vyspat. Když jsem stála u dveří, věnovala jsem Clarkovi poslední pohled. Vycházela jsem ze dveří nemocnice plná odhodlání. Tohle musím napravit!
Cestou domů jsem přemýšlela, co s námi bude dál. Mám prodat dům? Nebo ho mám nechat jen přestavět? Bude se mnou Clark vůbec chtít mluvit? Co mu mám říct až se probudí? Měla jsem spoustu otázek a na žádnou z nich jsem neměla odpověď.
Když jsem přišla do domu otevřela jsem ledničku. Pravděpodobně trpím nějakou poruchou přijmu potravy, protože když mám deprese - jím. Jediné, co jsem spatřila, byla láhev vodky. Čím to sakra je, že v ledničce nikdy nenajdu nic k jídlu, ale alkohol je tam vždycky?
Dala jsem si jednoho panáka na dodání odvahy. Ovšem z jednoho se staly dva, ze dvou tři a pak už jsem to přestala vnímat. Mám poruchu přijmu potravy, sebepoškozuji se a ještě se ze mě stane alkoholik. Super!
Nevím, jak jsem se dostala do postele ani jak jsem se ocitla v pyžamu, ale to byla asi moje nejmenší starost. Jediné, co jsem vnímala, byla neuvěřitelná bolest hlavy. Vždyť jsem toho snad tolik nevypila!
Dala jsem si rychlou sprchu s přesvědčením, že kocovina alespoň trochu ustane. Mýlila jsem se. Nebyla jsem schopná se ani najíst bez nutkání zvracet. Po několika neúspěšných pokusech dostat do sebe snídani mi přišlo jako nejlepší rozhodnutí jít si lehnout.
Z ničeho nic mi začal zvonit mobil. Myslela jsem, že vyletím z kůže. Letmo se podívám se displej, kdo se opovažuje mi volat v tuto, pro mě, nekřesťasnkou hodinu. Zděsím se. Máma!
,,Ahoj mami. Děje se něco?" zabrblám.
,,Ahoj zlatíčko. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku. Slyšela jsem o tobě věci, které mě vyděsili. Co to má znamenat s tím únosem?"
Tahle zpráva už je poměrně stará, divím se, že mi volá až teď.
,,Jak vidíš, jsem v naprostém pořádku, nemusíš mít strach." Trhá mi srdce, že mámě musím lhát, ale nemám sílu jí něco vysvětlovat.
,,Nezníš tak. Co se děje?"
,,Co by se mělo dít? Neboj se. Jsem živá a zdravá," selhává mi hlas. Proč mi musí volat zrovna teď?
,,Drahoušku, já vím, že to není pravda. Slyším to. Řekni, co se děje."
,,Nic zvláštního, opravdu. Můj život je stejně posranej jako vždycky."
,,To neříkej. Ať už se děje cokoliv, věř, že jsou lidi, kteří na tom jsou mnohem hůř."
Máma. Opět nesnesitelná jako vždycky. Tohle je její odpověď na všechno. Už mě to unavuje.
,,Já vím mami. Ještě něco? Mám tu práci."
,,Už nic. Ráda jsem tě slyšela. Drž se."
,,Díky, ahoj," pokládám jí to dřív, než stihne cokoliv říct.
Po hovorech s mámou se vždy cítím hůř. S jejím "Jsou lidi, kteří jsou na tom hůř." ve mě vždy vyvolá pocit sobeckosti. Ostatní lidé mají také problémy, dobře, ale to snad neubírá na důležitosti mým problémům. Nebo snad ano?
Měla bych jít za Clarkem, ale nemám sílu. Jen myšlenka na všechny události z posledních měsíců mě vyčerpává. Proč se to všechno muselo stát zrovna mě? Už mam život dost posranej, tak proč ho neposrat ještě víc, že ano.
Vzpomněla jsem si na svá teenage léta. Kouření, alkohol, drogy, sex, násilí, ale nestěžuji si. Jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, jak by řekla moje matka. Ale horší dospívání už nikdo snad mít nemohl. Jak jsem tak dumala nad svou minulostí, dostala jsem nápad.
2024 ©