Lehla jsem si do velké vany plné horké vody pokryté bublinkami a rozbrečela se. Co jsem to zase udělala?!
Cítila jsem se jako blbka. Všechno se na mě valilo a já nevěděla jak dál. Když se to dozví Clark, ztratím osobu, která je mi na světě nejdražší. Zklamala jsem se, ztratila jsem v sebe důvěru, nejradši bych se šla někam zahrabat. Proč jsem to vůbec udělala?! Proč, proč, proč?! Bohužel se čas vrátit nedá a já budu muset žít s pocitem viny.
Když jsem se trochu vzpamatovala jsem vylezla z vany, osušila se, zabalila se do županu a odešla k posteli, na kterou jsem si sedla a hledala telefon. Rozhodla jsem se zavolat do nemocnice s přesvědčením, že tam bude někdo normální a řekne mi co se děje.
Po patnácti minutách přepojování se konečně ozvalo oddělení na kterém ležel Clark.
"Jednotka intenzivní péče, přejete si?" ozvala se sestřička.
"Dobrý den, jmenuji se Jessica Montgomery, volám kvůli stavu Clarka Jacobse."
"Pan Jacobs je mimo ohrožení života, ale ještě si tu chvilku poleží."
"Mohla bych ho přijet navštívit?"
"Během návštěvních hodin určitě, ale udržují ho v umělém spánku."
"To nevadí, děkuju mockrát, nashledanou!"
"Nemáte za co, nashledanou!"
Alespoň nějaká dobrá zpráva. Návštěvní hodiny jsou od dvou, bylo poledne. Moje oblíbená část dne, protože je to čas oběda. Přemýšlela jsem, co asi tak budu obědvat.Odešla jsem do kuchyně, lednička prázdná, ve skříňkách akorát nějaké zbytky čehosi, chtělo by to nakoupit. Teď na to ale nebyl čas. Naštěstí jsem si vzpomněla na dobrou restauraci v Downtownu, byla pár minut cesty od nemocnice. Když jsem se přistěhovala do LA, chodila jsem tam pořád. Jídlo chutná skvěle a není to předražené, prostě paráda. Proč se tam tedy po těch letech nejít podívat? Když je příležitost...
Po půlhodinovém civění do skříně jsem stejně skončila u svého oblíbeného volného trička, legín a černých conversek. Vlasy jsem si svázala do culíku, dlouhé vlasy při jídle totiž nejsou příliš praktické. Podívala jsem se na hodiny, tři čtvrtě na jednu, to mám akorát. Po cestě jsem přemýšlela nad tím, co si vlastně objednám.
Sedla jsem si na stejné místo jako jsem vždy sedávala, objednala si stejný hamburger, všechno bylo stejné jako kdysi. Kdybych tak jen mohla vrátit čas, bývaly to krásné časy. Nebudete mi věřit, ale i ten číšník, co mě pořád pozoroval, byl stejný.
Dojedla jsem asi v půl druhé, byl čas jít za Clarkem. Nemohla jsem se dočkat.
Jakmile jsem přišla do nemocnice, čekalo mne velice nemilé překvapení.
"Dobrý den, jsem Jessica Montgomery, před pár hodinami jsem k vám volala ohledně stavu Clarka Jacobse, jsou nějaké změny?" spustila jsem na mladého sympatického doktora.
Podíval se do složky, "Bohužel, zatím nic nového, ale asi bych vás měl něco říct," zaváhal.
Trochu jsem zpanikařila, ale poslouchala jsem dál, jen jsem jemně přikývla.
"Díky velice silnému otřesu mozku je možné, že pan Jacobs bude mít amnézii. Nemůžu vám říct, jestli dočasnou či trvalou a nebo jestli vůbec, ale je to velice pravděpodobné. Plus poškození páteře ho připoutalo na vozík. Nevím zda napořád, ale na nějakou dobu určitě."
Vhrkly mi slzy do očí, zhroutil se mi celý svět, jediná osoba které jsem věřila a která mne chápala už mě nebude znát a nebude moct ani chodit. A to jenom díky mě.
"Je mi to moc líto," prohlásil chápavě. Jeho lítost mi ale vůbec nepomáhala.
"Děkuji za informaci..." zamumlala jsem zdrceně a odbehlala se s brekem k první židli která stála v cestě.
"Dobře Jess, tohle zvládneš, musíš Clarkovi pomoct, nesmíš zbaběle utéct, jak to máš ve zvyku. Tvoje problémy jdou stranou, teď jsi tu pro Clarka, tak to bude a tečka," povzbuzovala jsem se.
Když jsem se trochu vzpamatovala vstala jsem a šla do Clarkova pokoje. Sedla jsem si vedle jeho postele a vzala ho za ruku.
"Clarku, slyšíš mě? Všude se mluví o tom, jak lidé v umělém spánku slyší, když na ně někdo mluví. Nevím jestli je to pravda, ale proč to nezkusit. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem tu pro tebe ať se děje cokoliv a že na nic nejsi sám, tohle zvládneme," utírala jsem slzy při každém slově.
Pořád jsem ho držela za ruku a jen se dívala, jak se jeho hrudník zvedá a zase klesá. Přemýšlela jsem, co bude dál.
Z přemýšlení mě vytrhla sestřička, která přišla zkontrolovat kapačku. Prohlédla si mě a s úsměvem řekla:
"Musí být vděčný že vás má."
"Myslíte?" zeptala jsem se prozíravě.
"Jsem o tom přesvědčená."
Vyměnily jsme si úsměvy a já dál přemýšlela a zírala na Clarka. Vypadal tak klidně, vyrovnaně.
Podívala jsem se na hodinky, venku už byla tma. Nastal čas odchodu. Ač nerada, musela jsem, potřebovala jsem se vyspat. Když jsem stála u dveří, věnovala jsem Clarkovi poslední pohled. Vycházela jsem ze dveří nemocnice plná odhodlání. Tohle musím napravit!
2024 ©