Vzpomněla jsem si na svá teenage léta. Kouření, alkohol, drogy, sex, násilí, ale nestěžuji si. Jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, jak by řekla moje matka. Ale horší dospívání už nikdo snad mít nemohl. Jak jsem tak dumala nad svojí minulostí, dostala jsem nápad.
Kdysi, když jsem kouřila, mi vždycky alespoň jedna cigareta dokázala zlepšit náladu. Dostat mě z těch sraček, alespoň trochu. Bude to fungovat i teď? Radši budu kuřák než alkoholik.
I přes neuvěřitelnou bolest hlavy jsem se dokázala vyhrabat z postele. Oblékla se do prvních věcí, které přišly pod ruku a vydala se do nejbližšího obchodu. Vešla jsem s jediným cílem - potřebuju si zapálit.
Koupila jsem si zapalovač a krabičku cigaret. Byla jsem zvědavá, jestli budou chutnat stejně jako kdysi. Už je to přeci jen pár let.
Otevřela jsem papírovou krabičku, vytáhla jednu cigaretu, vložila ji mezi rty a zapálila ji. Povedlo se, na první pokus, z čehož jsem byla překvapená i trochu nadšená. Pamatuji si, že když jsem začínala kouřit, byl pro mě neuvěřitelný problém zapálit cigaretu na první pokus. Mírně jsem se nad tou vzpomínkou pousmála.
Pomalu potahuji. Snažím se potáhnout jen trochu, abych se nezakuckala. Natahuji kouř do úst a následně do plic. Nezakuckala jsem se! Vychutnávám si ten pocit úlevy a pomalu vypouštím kouř.
Možná to byl špatný nápad, ale co. Lidé dělají špatná rozhodnutí. Tak už to na světě bývá.
Čím víc nikotinu jsem měla v krvi, tím víc jsem si začala něco uvědomovat. Vždyť tohle všechno vlastně nedává smysl!
Proč mě Clark chtěl zabít a najednou se ze mě stal pokusný králík?
Proč najednou otočil a snažil se mi pomoct, když jsem ho tenkrát vyhodila z castingu?
Proč jsem ho nechala aby mě líbal? Vždyť mě chtěl zabít!
Proč mě jen tak pustili, když jsem věděla co tam dělají?
Proč?!
Tohle jsou otázky, které mi hlava nebrala a nedokázala jsem na ně odpovědět. Pochybuji, že by na ně vůbec někdo dokázal rozumně odpovědět. No, možná Clark, ale ten si nejspíš ani nebude pamatovat jak se jmenuje.
Mohli bychom začít od začátku. Koupit nový dům někde jinde. Najít si novou práci. Změnit všechno. Odtrhnout se od všech těch sraček okolo a posunout se dál. Vyjít vstříc lepšímu životu.
Dokouřila jsem a vydala se směrem k nemocnici. Pochybuji, že bude Clark vzhůru, ale kdyby náhodou, chci tam být.
Jak jsem předpokládala, Clark stále nechybně ležel na nemocniční posteli. Zeptala jsem se doktora, jestli se na jeho stavu něco změnilo a jestli by mi mohli zavolat, kdyby nastala jakákoliv změna. Doktor mi to odkýval a vzal si mé telefonní číslo a dal ho sestře na recepci. Já se dál jen dívala na Clarka skrz okno do jeho pokoje. Čím déle jsem se na něj dívala, tím více jsem věřila, že se o něj dokážu postarat - že se o něj musím postarat. Věděla jsem, že to zvládnu. Ačkoliv bych se na něj mohla dívat hodiny, rozhodla jsem se k odchodu. Stejně tu nic nezmůžu.
Poté, co jsem po vstupu do mého domu uviděla obrovské schody, věděla jsem, že tudy cesta nepovede. Začala jsem tedy hledat jiné domy v okolí. Z nenadání mi zazvonil mobil, bez váhání jsem hovor přijala.
"Jessica Montgomery, přejete si?"
"Zdravím slečno, volám z Los Angeleské nemocnice. Váš přítel se právě probudil."
"Hned jsem tam."
Hovor jsem ukončila, vzala klíčky od auta a vyjela do nemocnice rychlostí blesku. Nyní jsem byla ráda za to nechutně předražené, ale rychlé auto, které jsem si kdysi dávno koupila.
Rozeběhla jsem se ke Clarkovu pokoji a rozrazila dveře ve kterých jsem se zarazila. Opravdu tam byl, vzhůru, naživu. Trochu otřesený a zmatený, ale člověk se nemůže divit když si nic nepamatuje. Stálo u něj několik doktorů, jeden z nich promluvil mým směrem.
"Slečno, mohl bych si s Vámi promluvit?"
"Počkejte, já ji znám! Kdo jste?" bylo neuvěřitelné opět slyšet Clarkův hlas. Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Jsem Jessica," snažila jsem se říct co nejvíc sebejistě.
"Jessica...," zkoušel mé jméno na jazyku, "Ach ano, vzpomínám si. Jessica Montgomery, vyhodila jste mě z castingu, protože jsem byl opilý. Moc se za to omlouvám."
"V pořádku." Je to tak dávno!
"Dejte mu čas. Zrovna se probral. Je zázrak že si Vás pamatuje," promluvil opět jeden z doktorů.
Vyzvala jsem ho na chodbu. Ochotně mne následoval.
"Kolik si toho pamatuje?"
"Moc ne. Většinou pouze útržky, ale i to je téměř nepochopitelné vzhledem k tomu, v jakém stavu jsme ho přijímali."
"A bude chodit?"
"Slečno, na tohle je ještě brzy. Sotva se probral. Nyní ho musíme vyšetřit a poté se uvidí, jak poškozená je jeho mícha."
"Mohu tu s ním zůstat?"
"Běžte domů. Už takhle je to pro něj velký šok. Musíte na něj pomalu. Vraťte se zítra, to budeme vědět víc."
"Neopustím ho. Ne teď."
"Slečno, prosím. Je to pro jeho i Vaše dobro. Běžte domů, vyspěte se a vraťte se ráno."
Ač nerada, souhlasila jsem. Věděla jsem, že kdybych začala Clarkovi všechno vysvětlovat, byl by z toho pouze ještě více zmatený. Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Probral se! Bylo to jako zázrak. Jako déšť uprostřed pouště. Slunce po děsivé bouřce. Začátek něčeho nového. Šance na lepší život.
2024 ©