Ač nerada, souhlasila jsem. Věděla jsem, že kdybych začala Clarkovi všechno vysvětlovat, byl by z toho pouze ještě více zmatený. Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Probral se! Bylo to jako zázrak. Jako déšť uprostřed pouště. Slunce po děsivé bouřce. Začátek něčeho nového. Šance na lepší život.
Další ráno jsem se probudila odhodlaná Clarkovi pomoct. Dlužím mu to.
Dojela jsem do nemocnice. Při pohledu do Clarkova pokoje jsem se zarazila. Viděla jsem něco, co jsem rozhodně vidět nechtěla - George, přímo naproti Clarkovi postele a povídali si jako nejlepší kamarádi.
Ačkoliv jsem to prase už nikdy v životě nechtěla vidět vstoupila jsem do pokoje.
,,Dobrý den."
,,Dobrý den slečno Montgomery," pozdravil mne Clark zmateně. ,,Vy se asi neznáte. Tohle je George Coin, můj nejlepší kamarád. Georgi, tohle je Jessica Montgomery."
Neochotně jsem mu podala ruku.
,,Velice mě těší slečno Montgomery," usmál se na mě George. Měl neuvěřitelně slizký úsměv, měla jsem sto chutí mu jednu vrazit.
,,Taky mě těší pane Coin," oplatila jsem mu falešný úsměv a otočila se na Clarka. ,,Pane Jacobs, ráda bych si s Vámi o něčem promluvila, pokud by to bylo možné."
,,Jistě, co potřebujete."
,,Nešlo by to o samotě?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na George.
,,Nebudu rušit. Zase se uvidíme," rozloučil se s Clarkem a podal mi ruku. ,,Rád jsem Vás poznal slečno."
Jen jsem se usmála a přistoupila blíž ke Clarkově posteli.
,,Vím, že jste zmatený, že máte v hlavě spoustu otázek a myslím si, že na některé z nich znám odpověď."
,,Vy? Jak byste mohla?"
,,Spoustu toho nevíte..."
,,Dobře, tak mi řekněte proč tu jsem," zeptal se nedůvěřivě.
,,Popral jste se," odpověděla jsem jednoduše.
,,No, tak to doufám, že ten druhý je na tom hůř," pousmál se.
,,Je tu ještě takový malý detail. Popral jste se kvůli mně, děkuji Vám za to."
Nechápavě se mi zadíval hluboko do očí. ,,Nic z toho si nepamatuju."
,,Divila bych se kdyby ano."
,,Proč?"
,,Chcete celou story, nebo Vám stačí zkrácená verze?"
,,Řekněte mi všechno, času mám dost."
,,No, víte... Nějakou dobu jsme spolu chodili a šli jsme na oslavu mojí kamarádky. Byl tam jeden muž, který mi kdysi ublížil, Vás uhodil a Vy jste spadl dost nešťastně na schody. No a teď jste tady."
,,Nechápu. My dva? Spolu? Jak?!"
,,Potkali jsme se v New Yorku, o Vánocích. Poznal jste mě na ulici a pozval na punč. Bylo to od Vás velmi pozorné. A pak jste mě pozval na večeři, další večeři. Dál už Vám asi nic vysvětlovat nemusím," zalhala jsem. Musela jsem lhát, ačkoli to vůči němu nebylo fér. Nechtěla jsem, aby se z něčeho obviňoval, aby něčeho litoval.
,,Aha. A kdo byl ten muž, díky kterému jsem tady?"
Zaváhala jsem. Mám mu to říct? George je hajzl, ale opravdu mám zničit jedinou věc, kterou si Clark pamatoval? Zbourat jeho maják?
,,Jeden kolega z práce."
,,A proč mě praštil?"
,,Protože mě chtěl, možná chce, to nevím, a Vy jste mu stál v cestě."
Otevřeli se dveře a v nich stála sestřička s léky.
,,Promluvíme si pak," usmála jsem se a vyšla z pokoje.
,,Co všechno jsi mu řekla?" vyjel na mě George sotva jsem zavřela dveře.
,,To, co potřeboval a chtěl vědět."
,,Řekla jsi mu o mě? O tom, kdo ho posadil na vozík?"
,,Ne."
,,Dobře. Alespoň něco jsi udělala jak jsi měla."
,,Děláš si srandu?! Vážně jsi mi tohle řekl ty?!"
,,Nic mu o nás neřekneš, je ti to jasný?!"
,,Nemám důvod mu to říkat. Teď jde hlavně o něj a ty jsi to jediné co si pamatuje. Nechci mu ničit jediný záchytný bod který má."
,,Hodná holka," usmál se a pohladil mě po tváři. Naskočila mi husí kůže po celém těle a jeho ruku jsem okamžitě sundala. ,,Možná nebudeš tak blbá jak vypadáš."
,,Kreténe," zamumlala jsem a odešla si pro kávu v přesvědčení, že až se vrátím, ten idiot už tam nebude. A taky že nebyl.
2024 ©