,,Kreténe," zamumlala jsem a odešla si pro kávu v přesvědčení, že až se vrátím, ten idiot už tam nebude. Vážně tam nebyl.
Seděla jsem na chodbě a pomalu usrkávala svou již studenou kávu. Sestřička z jeho pokoje dávno odešla, já jsem jen nenašla odvahu vstoupit. Jak mu mám vysvětlit, že se o něj chci postarat? Bude se na mě dívat jako na blázna. Vzpomněla jsem si na krabičku cigaret, kterou jsem měla v kabelce - schovanou, pozůstatky z mládí.
Jistým krokem jsem vyšla před nemocnici, otevřela krabičku a vytáhla cigaretu. Vložila jsem si ji mezi rty a zapálila. Pomalu jsem vdechovala kouř a přemýšlela nad tím co mu řeknu. Dokouřila jsem a vrátila se ke Clarkovu pokoji. Tohle půjde, ujistila jsem se. Z nějakého důvodu jsem s nikotinem v krvi měla vždy přehnané sebevědomí. S hlubokým nádechem jsem otevřela dveře.
,,Zdravím. Vím, že do Vás všichni cpou spoustu novinek o Vašem životě a že jste z toho všeho zmatený, ale je tu ještě jedna věc, kterou jsem Vám chtěla říct," vychrlila jsem ze sebe ještě dřív, než stihl zaregistrovat můj příchod.
,,Tak mluvte. Ale pomalu, abych měl vůbec šanci Vás pobrat," zasmál se.
Úsměv jsem opětovala a pokračovala ve své pečlivě připravené řeči. ,,Dobře. Nejspíš už Vám řekli jak jste na tom po pohybové stránce."
,,Nemuseli, zjistil jsem to sám," přerušil mě s nečekaně klidným a smířeným tónem.
,,Protože jsem za to více či méně odpovědná, ráda bych se o Vás postarala. Ovšem pokud byste s tím neměl nějaký problém."
Díval se na mě zvláštním pohledem. Bylo na něm vidět překvapení, ale zároveň jako by mou nabídku očekával.
,,No, víš, nejdřív bys mi mohla přestat vykat, přijdu si jako při rozhovoru s psychologem," zasmál se a pokračoval. ,,Ještě jedna věc by tu byla. Jak mám vědět, že ti můžu věřit?"
,,Řekni mi jak získat tvojí důvěru a já to udělám."
,,Dobře, řekni mi odkud znáš George. Poznal jsem to na vás. Viděl jsem tvůj strach když ti podával ruku. A chci jenom pravdu."
,,Nemůžu ti to říct," vydechla jsem smutně.
,,Proč ne?"
,,Je to jediná věc kterou si pamatuješ a já nechci zbourat jediný maják který vidíš."
,,Jak ti pak ale můžu věřit? Něco v mé hlavě mi říká, že bych ti věřit měl, ale potřebuju jistotu."
,,Rozumím ti, opravdu, ale říct ti to nemůžu."
,,Takže mi nezbývá nic jiného, že ti slepě důvěřovat."
,,Už to tak vypadá. Nech si vše projít hlavou, už je pozdě, vrátím se zítra."
,,Dobře, měj se."
,,Ahoj."
Naposledy jsem se na něj usmála a odešla. Co mám udělat? Jak mu mám dokázat, že mi může věřit? Že bych ho nikdy nezradila? Nejspíš jsem teď já ta, která potřebuje nějaký maják, a to opravdu velký.
2024 ©