Popsala jsem mu vše do posledního detailu, potřeboval odpovědi, já mu je dala. Tedy, jen ty, které mě nějak zahrnovaly.
,,Wau," zíral na mě s otevřenou pusou.
Utírala jsem si poslední slzy a falešně se usmála. ,,Jo, je to drsný."
,,Drsný? Jess, vždyť je to jako noční můra!"
Další slzy, sakra!
,,Pojď sem," zašeptal. Držel mě pevně v objetí a já se zmohla jen na pár tichých vzlyků do jeho nemocničního hábitu.
,,Promiň," omluvila jsem se a znovu se posadila na židli u jeho postele.
,,Neomlouvej se, nemáš proč se omlouvat."
Hřbetem ruky jsem si otřela zbytky slz z tváří. ,,Ale jo. Brečím tu jak malý dítě," zašeptala jsem.
,,Nechápu to. Za pár měsíců sis prošla peklem a teď tu sedíš jako by to prostě byla součást života. Tohle je na víc než pár slz."
,,Jak říká moje máma - jsou lidé, kteří jsou na tom hůř než já," podotkla jsem s úsměvem.
,,Ale jsou lidé, kteří jsou na tom líp."
,,Budeš mě tu ještě dlouho litovat? Jde tu o tebe, ne o mě."
Zakroutil hlavou a povzdechl si.
,,Co bude dál?" zeptala jsem se. ,,Mluvil jsi s doktorem? Jak to s tebou vypadá? Víš co myslím."
,,Ano, mluvil. Prý se zotavuji velmi dobře a ani zranění nejsou tak rozsáhlá, jak se na první pohled zdála. Po několika dlouhých měsících rehabilitací budu moct chodit."
,,To je úžasná zpráva!" rychle jsem vstala a objala ho.
Cítila jsem jeho smích, byl to úžasný pocit.
,,Kdy tě propustí?"
,,Když bude vše probíhat jak má, do konce týdne jsem venku."
Najednou někdo zaklepal na dveře.
,,Slečno, návštěvní hodiny dávno skončily," vyčetla mi sestřička.
,,Omlouvám se, hned jsem venku," řekla jsem setře a upřela pohled na Clarka. ,,Uvidíme se zítra," zašeptala jsem s úsměvem a odešla.
Dobře, tohle půjde. Tohle byl ten Clark kterého jsem znala. Ten, kterého jsem ve svém životě tak zoufale potřebovala. Ten, který potřeboval mě. Konečně jsem našla svůj maják.
2024 ©