Další den ráno jsem se probrala na chladném stole. Všechno mě bolelo a nemohla jsem se pohnout. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem. Tohle rozhodně nevypadá jako moje ložnice. Jemně jsem si promnula oči a ještě jednou se rozhlédla. Tak tohle rozhodně není moje ložnice!
Vedle mě ležela Vanessa, jiná než jak si jí pamatuji z té oslavy, jemně se na mě usmívala.
,,Dobré ráno Šípková Růženko," zamumlala.
Zmateně jsem se na ní podívala.
,,Jak jsem se sem dostala! Vždyť jsem byla doma, v L.A.! Co se stalo?" zakřičela jsem a pokusila se posadit, ale marně. Mé tělo mě vůbec neposlouchalo.
,,Jak to myslíš? Asi se ti něco zdálo, nehnula ses odsud."
,,Ne, to není možné! Byla jsem doma! Vím to!"
,,Já ti říkám, že si se za tu dobu, co jsi tady, nehnula!"
,,Co je tohle za blbou srandu?!"
,,Na tohle se sama sebe ptám už od té doby co jsem tady," zasmála se Vanessa.
Otevřely se dveře a v nich stál Clark. Živý a zdravý.
,,Co je to tu za randál?! Nechcete se uklidnit?!" zakřičel.
,,Clarku? Ty chodíš?! To musí být nějaký špatný vtip, tohle není možné!"
,,Proč bych neměl chodit? Ty ses někde praštila?" zasmál se.
,,Já přece nejsem blázen! Byl jsi v nemocnici a já jsem... a ty jsi..." rozhlédla jsem se. Upřela jsem pohled na své oblečení, měla jsem na sobě stejné jako když...
,,Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se zmateně.
,,Asi den," odpověděl Clark, ,,Vážně jsi v pohodě?"
Zapojila jsem všechny mozkové buňky. Všechny vzpomínky byly v mlze, jako by se nikdy nestaly. Měla jsem na sobě stejné tričko, jako když jsem tu byla naposledy a George mi něco píchnul a pak mě... Drogy! Podívala jsem se na svou ruku, byl tam stále čerstvý vpich od jehly. Najednou všechno zapadlo.
Opřela jsem si ruce o čelo, víčka jsem pevně stiskla k sobě a jemně zaskuhrala.
,,Páni, ty drogy jsou asi fakt mizerný. Jsem rád, že nejsem na tvém místě," zasmál se Clark.
,,To asi každý," přidala se Vanessa.
Všechno se zbortilo. Všechno. Nic z toho, co jsem si pamatovala nebyla pravda. Všechny ty vzpomínky, všechny ty světlé i tmavé chvíle. Mé probuzení v nemocnici, ten večírek, alkoholové opojení, cigaretová úleva a chvilky s žiletkou. Nic z toho se vlastně nikdy nestalo.
_____________________________
Vždycky jsem nesnášela tyhle kecy od autorů, ale vzhledem k tomu, že tohle je poslední část, tak mi to přišlo celkem vhodné. Tuhle novelu jsem psala něco přes rok a půl a rozhodla jsem se, že je čas se posunout. Hlavní impuls bylo mé přečtení celého příběhu. Je vidět, že jsem tenhle příběh psala dlouho a že se můj život hodně změnil, že já jsem se hodně změnila. Proto jsem se rozhodla to všechno skončit a začít znovu, s čistým listem. Veřím, že je to dobré rozhodnutí a že to chápete. Chtěla bych vám ještě poděkovat, že jste příběh četli a hlavně dočetli. Je pro mě vážně těžké se s tím vším rozloučit, ale už nastal ten správný čas.
2024 ©