„Si jenom zasraná děvka!“ křičel na mě mezi údery, které zasahovaly moji tvář.
Tak nějak jsem cítila, že si to zasloužím. Jako kdybych si nezasloužila nic jiného a to mne zraňovalo nejvíc.
„Si úplný hovno. Já jsem tě vytáhnul z těch sraček! Já! Nikdo jinej! Tak si to příště kurva pamatuj, nebo to bude horší!“
Kývla jsem na souhlas. Sebrala se z podlahy a běžela do koupelny. Cítila jsem jen neuvěřitelnou bolest. Podívala jsem se do zrcadla. Nepoznávala jsem se. Roztržené obočí a ret, postupně se objevující monokl pod okem, který byl pokryt slzami.
Svezla jsem se na podlahu a nekontrolovatelně vzlykala do svých rukou. Co se to se mnou sakra stalo? Proč mu dovolím, aby mi tohle dělal? Strach? Proč dovolím strachu, aby se mnou takhle manipulovat?
Nevím, jak dlouho jsem na té zemi seděla, ale bylo to dostatečně dlouho na to, aby se ten bastard začal rozčilovat.
„Víš, určitým způsobem tě chápu. Já bych taky brečel, kdybych byl někdo jako ty.“
Odešla jsem zpět do kuchyně, na místo činu. Na zemi byla krev, spousta krve. Vzala jsem krabičku s léky ze skříňky a vrátila se do koupelny, abych se mohla nějak ošetřit.
V zrcadle jsem viděla obrovský barevný flek pod okem. Tak tohle make-upem nezakryju. Něžně jsem si opláchla obličej od zaschlé krve a z krabičky jsem vyndala alkohol. Vydezinfikovala jsem si rány a přelepila je náplastí. Vrátila jsem se zpět do kuchyně
„Jak to, že jsi to ještě neuklidila! Jsi blbá a ještě líná! Dělej něco!“ strčil do mě, až jsem se svalila na podlahu. „A neválej se tu po zemi!“
Zvedla jsem se, vrátila krabičku s léky zpět do skříňky a z jiné vyndala hadřík. Namočila jsem ho začala utírat krev z dlaždic na podlaze. Byla to vážně spousta krve.
Když jsem měla hotovo odešla jsem do ložnice, lehla si do postele a začala přemýšlet. Tohle nejsem já! Proč ho nechávám, aby mě bil? Nikdy jsem si nenechala nic líbit, proč se to najednou změnilo? Nepadlo mě jediné východisko. Odejít.
2024 ©