Naše kapela začala stoupat. Všechny koncerty byli vyprodané a bylo jich čím dál tím více. Jenže pro mě to byla noční můra.
Musela jsem vždycky vypadat skvěle. Byla jsem jediná holka v kapele a musela jsem o sebe dbát. Než všechno začalo, jedla jsem dvě, tři malá jídla denně a stačilo mi to. Teď jsem měla zafixováno, že když přiberu, budu klukům kazit image a nikdo na nás nebude chodit. Začala jsem hodně cvičit a snědla jsem za den maximálně jedno jablko, víc jsem do sebe dostat nemohla.
Výsledky se dostavily rychle a já jsem na sebe byla pyšná. Byla jsem krásně hubená a byla jsem se sebou spokojená, ale všechno se to projevilo nejen na množství tuku.
Rapidně mi padaly vlasy, často se mi motala hlava a neměla jsem na nic náladu, měla jsem slabou imunitu a byla jsem často nemocná. Nemohla jsem se na nic soustředit, často jsem jen tupě zírala do zdi. Stala se ze mě troska.
,,Zlato, proč to děláš?! Musíš přece jíst, vždyť se takhle zničíš!" křičel na mě Denis.
,,Nemůžu..."
,,A to jako proč?!"
,,I kdybych ti to řekla, nepochopil bys," povzdychla jsem si.
Byl zoufalý, nevěděl co má dělat. Snažil se mi pomoct, ale nevěděl jak.
Jednou po koncertě jsme se jen tak poflakovali v šatně.
,,Jdu si pro vodu, chcete někdo něco?" zeptala jsem se do davu.
,,Přines mi taky jednu prosím," ozval se Nick.
Prudce jsem vstala ze židle a zamotala se mi hlava. Chtěla jsem se něčeho chytit, ale neměla jsem čeho. Najednou se mi před očima zatmělo a omdlela jsem. Probudila jsem se až v nemocnici.
,,Zoe? Zoe! Zlato!" slyšela jsem Denisův hlas a pomalu otevřela oči.
,,Co se stalo? Kde to jsem?" zašeptala jsem. Měla jsem sucho v ústech.
,,Jste v nemocnici. Jak se cítíte?" zeptal se mě doktor.
,,Jako přejetá parním válcem," usmála jsem se. ,,Jak jsem se sem dostala?"
,,Zkolabovala jste. Řekněte mi, kdy jste jedla naposledy?"
,,Nevím," povzdechla jsem si.
,,Poslední dobou skoro nejedla. Snažil jsem se jí donutit, ale marně," konstatoval Denis sklesle a stiskl mou ruku pevněji.
,,Proč jste nejedla?" zeptal se doktor.
,,Nemohla jsem. Kdybych jedla, přibrala bych, to jsem nesměla dopustit. Vím, že jím málo, ale nemohla jsem se přinutit sníst toho víc."
,,Víte co vás teď čeká?"
,,Zavřete mě do psychárny?" zasmála jsem se. Snažila jsem se brát to s nadhledem.
,,Možná ne, ale budete si muset promluvit s psychologem. Ten rozhodne, jestli vás pošleme domů nebo ne."
,,Přiveďte toho šarlatána, ať už to mám za sebou," zasyčela jsem.
,,Nejdřív se vyspěte slečno, není kam spěchat."
,,Fajn," vyprskla jsem a převrátila se na bok. Zasyčela jsem bolestí, když se mi cosi zabodlo do ruky. ,,Co to je?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na doktora.
,,To je umělá výživa. Nějak do vás ty živiny dostat musíme."
,,Jak dlouho to do mě budete pumpovat?"
,,Dokud nezačnete jíst."
Na tohle už jsem neodpověděla. Doktor vyhodnotil konverzaci jako ukončenou a potichu odešel z pokoje.
,,Nic neříkej, vím co chceš říct. Mrzí mě to."
,,Hlavně se dej do pořádku. Volali z nahrávací společnosti, chtějí s námi podepsat smlouvu."
,,To mi říkáš jen tak?!" vytřeštila jsem na něj oči.
,,A po desce nás nejspíš bude čekat turné," Denisovi se na tváři objevil široký úsměv. Ztuhla jsem.
,,Nemůžu jet na turné v tomhle stavu. Navíc budu maturovat! Nemůžu se přece jen tak sbalit a odjet. A co na to řeknou naši?"
,,Vaši o tom ví. Navrhují, abys na rok přerušila. Shodli jsme se na tom, že ti to jen prospěje."
,,Kdys s nimi mluvil?"
,,Potkal jsem je na chodbě když tě přivezli. Měli o tebe strach, stejně jako já,"
,,Budu v pohodě, dobře? Zvládneme to."
,,Já vím. Jsi moje princezna, ty přece zvládneš všechno."
,,Hlavně když mám svého prince," usmála jsem se.
Zvedl se ze židle, která byla vedle postele, a lehce mě políbil.
Bez zaklepání se rozrazily dveře a v nich George s klukama v pozadí.
,,Páni Zoe, tys nám dala! Už jsme si mysleli, že nám umřeš!" zavtipkoval George, kterého Seb následně praštil do ramene.
,,Ale Georgi, snad ses o mě nebál!" utahovala jsem si z něj.
,,Bál?! Byl jsem strachy bez sebe! Sesunula ses nám přímo před očima! Ovšem kdybys viděla co dělal za rámus tady ten tvůj Casanova, tak já jsem hodně slabý odvar."
Stiskla jsem Denisovo ruku a ten se jen nervózně pousmál.
,,Jak ti je?" zeptal se Seb.
,,Líp. Mnohem," letmo jsem se na něj usmála. ,,Co se stane s dalším koncertem? Je to za pár dní a já nevím kdy mě odsud pustí."
,,Zrušíme ho, nemůžeme přece hrát bez tebe," usmál se Nick.
,,Proč ne? Bude to taková připomínka starých dobrých časů. A přece nechcete naštvat všechny ty lidi, co vyhodili peníze za lístek."
,,Nebude ti to vadit?"
,,Určitě ne, hlavně když si to užijete."
,,Ale bez tebe to nebude ono!" zaskuhral George.
,,To zvládnete."
Seb se podíval na své hodinky. ,,Už je pozdě, měla by sis odpočinout, zítra je taky den. Kluci jdeme. A ty pojď taky ty Romeo."
,,Zůstanu," řekl Denis rozhodně a podíval se do mých očí.
,,Běž, musíš se vyspat. Jak řekl Seb, zítra je taky den."
,,Dobře, ale zítra hned ráno mě tu máš," usmál se a políbil mě na čelo.
,,O tom vůbec nepochybuji," zasmála jsem se s ním.
Všichni odešli a já zůstala sama se svými myšlenkami. Déšť ťukal na okenní tabulku. Všechen stres posledních několika dní na mě dopadl a mě začaly téct slzy po tvářích. Připadala jsem si strašně sobecká. Myslela jsem jen na sebe, na svou postavu a nechala stranou všechny ty, kteří mě měli rádi takovou, jaká jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela a dívala se z okna, ale nejspíš to bylo dlouho, protože jsem usnula až při východu Slunce.
2024 ©