Splněný sen - #14 Nový šťastnější život

Napsal bloodie (») 24. 1. 2017 v kategorii Splněný sen, přečteno: 333×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

,,A teď už předám slovo naší Zoe!" uvedl mě Seb.

,,Díky Sebe. Tak co, bavíte se dnes dobře?" zeptala jsem se obecenstva a to odpovědělo hlasitým křikem.

,,Další cover je pro mě hodně výjimečný. Prožila jsem na vlastní kůži, jaké následky slova můžou mít. Proto chci alespoň tohle cestou vás všechny poprosit, abyste na sebe byli milý. Je to důležitější, než si dokážete představit. Tohle je Kill Em With Kindness," uvedla jsem písničku a kluci začali hrát.

,,The world can be a nasty place. (Svět může být ošklivé místo)
You know itI know it. Yeah..." (Ty to víš, já to vím)
,,Your lies are bullets, your mouth's gun. (Tvé lži jsou náboje, tvá ústa jsou zbraň)
No war in anger was ever won." (Žádná válka ve zlobě nebylo nikdy vyhrána)

V reproduktorech začalo hlasitě praskat. Přikryla jsem si uši rukama a zakřičela do zákulisí.

,,Co se děje?"

Zvukař na mě jen pozvedl ramena a zakroutil hlavou. Vypadal stejně vyděšeně jako já.

Praskání přestalo a já mohla pokračovat ve svém zpěvu. Kdyby ovšem nezněl úplně jinak, zněl tak, jak jsem si kdysi myslela že zní. I lidem se ten můj hlas nelíbil a začali bučet.

,,Můžete mi vysvětlit o co tu jde?" otočila jsem se na kluky a mluvila bez mikrofonu.
,,Zoe promiň, já..." ozval se Denis a kluci zrudli.
,,Počkej, nechceš mi doufám říct to, co si myslím že chceš říct."
,,Mrzí mě to Zoe."

To už bylo moc a já jsem se slzami v očích utekla z pódia s Denisem v zádech.

,,Zoe počkej, já ti to vysvětlím."
,,A co mi chceš vysvětlovat? Udělals ze mě úplnou krávu! Už se nemůžu ukázat na ulici, tohle je konec! Věděla jsem, že všechno je až moc perfektní na to, aby to byla pravda..."
,,Zoe!" Denis mě chytil za ruku, ale já se mu vysmýkla.
,,Nech mě být," vydechla jsem a poklidně odešla.
,,Ahoj Zo-, Zoe?!" zarazila se moje máma když jsem ubrečená dorazila domů. Zabouchla jsem za sebou dveře a nehodlala je už nikdy otevřít. Chtěla jsem být napořád sama, zachumlaná ve své peřině.
,,Zoe! Už je to skoro týden, nechceš už jít ven?" zeptala se mě máma ve futrech.

Zakroutila jsem hlavou a otočila se na posteli zády k ní. Slyšela jsem jen hlasité povzdechnutí a klapnutí dveří.

,,Slíbil jsi, že jí nikdy neublížíš!" zakřičel David na chodbě.
,,Já vím, mrzí mě to, nechtěl jsem..," obhajoval se Denis.
,,Vypadni z tohohle baráku, okamžitě!"

Vzpomněla jsem si, že mám u něj doma pořád nějaké věci. Napsala jsem mámě vzkaz, na rameno si vzala sportovní tašku a vyšla z domu.

Zazvonila jsem u dveří.

,,Zoe?" oslovil mě Denis překvapeně.
,,Jdu si pro své věci," špitla jsem a proklouzla okolo něj dovnitř.

Začala jsem v ložnici. Zarazila jsem se hned ve dveřích, jakmile jsem spatřila polonahou holku ležet v posteli, která vypadala stejně vyděšeně jako já.

,,Omlouvám se, já," špitla jsem a se slzami v očích se prudce otočila. Narazila jsem do Denise. ,,Pošlu pro to bráchu," zašeptala jsem a utekla ven.

Po cestě jsem šla po mostě a přišlo mi jako super nápad sednou si na zábradlí a pozorovat tekoucí řeku. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila jsem Denisovo číslo. Po pár zazvoněních to zvedl.

,,Ahoj," ozvalo se na druhé straně.
,,Nezdržím tě, jen mě zajímala jedna věc. Proč?"
,,Zoe, já-"
,,Co jsem ti kdy udělala?"
,,O to nejde, jen jsem chtěl, abys byla šťastná."
,,Dovol mi tě ujistit, že to ti moc nevyšlo."
,,Já vím a mrzí mě to."
,,Mě mrzí, že jsem před skoro dvěma lety souhlasila..."
,,Zoe...Nech mě ti to vysvětlit!"
,,Není co vysvětlovat," vydechla jsem s tvářemi promáčenými od slz a hovor jsem ukončila. Už jsem nechtěla nic slyšet, měla jsem už toho všeho po krk. Viděla jsem jen jednu cestu jak z toho všeho ven.

Postavila jsem se na druhou stranu zábradlí a zhluboka se nadechla. Jeden krok, jeden jediný krok a všechno bude pryč. Pomalu jsem se pustila, nad vodou mě drželi jen mé nohy. Uslyšela jsem auto, brzdy.

,,Slečno, co to děláte? Chyťte se toho zábradlí!" křičel na mě nějaký muž.
,,Nechte mě být," zašeptala jsem. Najednou se mi zamotala hlava, kolena se podlomila a já padala do ledově studené vody. Poté už jsem cítila jsem silnou ránu do hlavy.

,,Probouzí se. Slečno? Slečno! Slyšíte mě?!"

Pomalu jsem otevírala oči a rozhlížela se kolem sebe. Všude kolem bylo oslňující bílé světlo.

,,Co se děje? Kde to jsem?" zeptala jsem se.
,,Jste v nemocnici, spadla jste z mostu," promluvil na mě doktor.
,,Cože?! Jak?!"
,,Skočila jste. Vy si to nepamatujete?"

Zamyslela jsem se, nepamatovala jsem si vůbec nic. Nevybavovala jsem si žádné tváře, jména, žádné vzpomínky, nic.

,,Nic si nepamatuji," odpověděla jsem zmateně.

Doktor si zapisoval něco do papírů. ,,Převezeme vás na pokoj, poté uděláme nějaká vyšetření."

,,Dobře," zakuňkala jsem.

,,Zoe?! Cos proboha dělala?! Ty snad nejsi normální!" přiřítila se do pokoje nějaká žena.
,,Kdo jste?"

Neznámá žena se zarazila. Zastavila se na místě a koktavě odpověděla: ,,J-já, já jsem tvoje matka!"

Jen jsem se zmateně rozhlížela po pokoji. Byla jsem strašně zmatená a hlavně nedůvěřivá. Mohl mi kdokoliv říct cokoliv a mně by nezbývalo než tomu věřit.

Byla za mnou v nemocnici spousta lidí, ale nikoho z nich jsem si nepamatovala. Ač jsem se snažila, nemohla jsem si vzpomenout, vůbec na nic.

,,Tohle by ti mělo pomoct si vzpomenout," řekl odhodlaně kluk, který mi tvrdil, že je můj bratr.

Z brašny vytáhl notebook a pustil na něm nějaké video, záznam z koncertu.

,,To-to jsem já..." zašeptala jsem. Poznávala jsem svou tvář, ale nic jiného.

Ten kluk jen zakýval hlavou. Upřeně jsem sledovala obrazovku notebooku.

,,Vypadám... šťastně."
,,To jsi taky byla."
,,Proč jsem tedy skočila?"
,,Nejspíš nejsem ta správná osoba, která by ti to měla vysvětlit."

Odpoledne ten den jsem měla svůj obvyklý hovor s doktorkou Mitchelovou.
,,Nechápu to. Ten kluk, David, mi ukázal video. Byla jsem na pódiu, zpívala jsem, vypadala jsem šťastně. Proč by někdo takový chtěl skákat z mostu?"
,,Ukázal vám to video celé?"
,,Ne."

Doktorka jen zavrtěla hlavou. ,,Pojďte se mnou."

Šly jsme společně do její kanceláře. Na počítači zapnula video z téhož koncertu, ale přetočila ho na konec.

,,Váš hlas byl celou dobu modifikovaný bez vašeho vědomí."
,,Takže se všechno rozpadlo."
,,Přesně tak. Zažila jste toho za poslední dobu hodně a vaše psychika už to nezvládla."
,,Stejně to pořád nedokážu pochopit..," konstatovala jsem zmateně.
,,Nečekám od vás úplné porozumění. Nebojte, časem se se vším srovnáte."

A tak se také stalo. Našla jsem si nové přátele, sblížila se s rodinou, odmaturovala, dostala se na svou vysněnou vysokou a začala jsem znovu zpívat. Už jsem se ale před publikum nikdy nepostavila. A ani nikoho z kapely už jsem nikdy nepotkala, a možná je to dobře. Začala jsem nový, snad už šťastnější život.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a dvanáct