S Denisem jsme se odpoledne domluvili na podrobnostech a začala moje cesta na vrchol. Ehm, "vrchol". Přivezl mi texty a já začala trénovat. Jakmile jsem si je prošla a začala zkoušet pár prvních akordů, začala jsem ztrácet naději. Vždyť skoro nehraju! Mojí kytaru snad kupoval ještě Masaryk a moje prsty jsou tak měkké, že je neudržím na strunách déle jak deset minut bez pocitu, že si je useknu.
Druhý den pro mě Denis přijel, abych se seznámila s kluky z kapely. Nasedla jsem do auta a spustila:
,,Hele Denisi, já vím, že jsem ti to slíbila, ale..."
,,Nechci slyšet žádné ale! Prostě to zvládneš! Věř mi!"
,,Ale vždyť neumím hrát! Barové akordy nezvládám, prsty mi kloužou ze strun a nedokážu s nimi uhrát celý koncert! To je nemožné!"
,,Buď alespoň někdy optimista! S klukama tě všechno naučíme. A ber to tak, že poznáš nové lidi a rozšíříš si obzory!"
,,A ztrapním se na veřejnosti. Kdo by o to nestál, že jo? Vždyť je to úplně splněný sen!" zašklebila jsem se. Proč prostě nemůže připustit, že to nezvládnu? Je smutné, že on mi věří víc než já.
Zastavili jsme před jeho domem. Byl opravdu krásný, už jsem tu dlouho nebyla. Chtěla jsem otevřít dveře auta, ale zastavil mě. Vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře jako pravý gentleman.
,,Děkuju," zakníkala jsem s totálně rudým obličejem. Ještě nikdo mi dveře od auta neotevřel, ale musím uznat, že je to příjemná změna.
,,Kluci jsou v garáži. Nemůžu se dočkat až je poznáš!"
,,Vy zkoušíte v garáži? Že mě to nenapadlo!" zasmála jsem se.
,,Jako v každém přiblblém americkém filmu i my zkoušíme v garáži. Každý nějak začíná," také se zasmál. Bože, má tak krásný smích!
Otevřel dveře do domu a následně do "zkušebny". Najednou vše utichlo a já byla středem pozornosti.
,,Pánové, tak tohle je ona. Zoe, tohle je Sebastien, zpěvák," řekl a ukázal na vysokého tmavovlasého "muže", který o sobě dal vědět pozdravem. Vypadal, že je z nich nejstarší, ale víc jak pětadvacet mu určitě nebylo. ,,Tohle je George, hraje na bicí," ukázal na menšího blonďáka, který mi jen mírně zamával. ,,A nakonec Nick, to je ten, díky kterému máš možnost si s námi zahrát, protože musí slavit výročí s přítelkyní," dořekl a téměř ho rozmačkal pohledem.
,,Už jsem se za to omluvil!" bránil se Nick.
,,Chlapci, nechcete se nám tu přeci hádat, že ne? Máme tu dámu, tak se chovejte slušně!" okřikl je Seb.
Za normálních okolností bych se válela smíchy po podlaze, že zrovna mě někdo nazval dámou, protože od té jsem měla hodně daleko, ale nepřišlo mi to nejvhodnější, tak jsem se jen mírně pousmála.
,,Dobrá, pojďme Zoe ukázat jak hrajeme," ozval se Denis a dovedl mě k židli, kterou postavil doprostřed garáže.
,,Kterou dáme?" zakřičel George.
,,Ocean Drive?"
Ozval se hlasitý souhlas všech, až na mě, protože jsem jí neznala. Měla jsem si to alespoň najít na YouTube než jsem sem vlezla. Teď už je na to pozdě.
Hudba pomalu utichávala, kytara dohrávala poslední tóny a já na ni upřela zrak. Sakra, že mě to nenapadlo!
,,Tak co, líbí?" ozval se Denisův hlas v reproduktorech.
,,No... Myslím, že máte dalšího fanouška."
Nick s Georgem si plácli a všichni se usmívali jako zhulení. Nechápu, že z toho měli takovou radost.
,,Deny? Můžeš na moment?"
,,Jasně," přišel ke mně a podíval se mi do očí. Divím se, že jsem se pod jeho pohledem neroztekla jako sněhulák.
,,Víš o tom, že jsem elektrickou kytaru v životě nedržela v ruce?"
,,Neboj se, je to jako akustická, jen má trochu jiný zvuk."
,,Čím déle tu jsem, tím víc jsem si jistá, že to nezvládnu," povzdychla jsem si a nervózně těkala po místnosti. Slzy mě pálily v očích.
,,Hej," Denis mě za bradu jemně otočil k němu a znovu mě donutil hledět do těch jeho modrých očí, ve kterých by se člověk dokázal utopit. ,,Jak ti mám ještě dokázat, že to zvládneš? Naše věci nejsou těžké a slyšel jsem tě hrát, máš talent! Nepochybuj o sobě pořád!"
,,Ale..."
,,Řekl jsem, že už žádné ale!" palcem setřel neposednou slzu která mi tekla po tváři. ,,Pojď, jdeme zkoušet."
2024 ©