Napsala jsem Denisovi, že se na zkoušku přijdu o chvilku déle, protože si jedu k Charlie půjčit šaty. Neodporoval.
,,Tak tyhle si musíš vzít, vypadáš úžasně!" zakřičela Charlie.
,,Myslíš? Přijdou mi celkem těsné," nervózně jsem se prohlížela v zrcadle.
,,Věř mi, jsou perfektní."
Poděkovala jsem a utíkala k Denisovi. Nechtěla jsem, aby byli kluci naštvaní.
Když jsem k němu ale přijela, bylo ticho. Vždycky se z garáže ozývaly Georgovi bicí, do kterých mlátil jako smyslů zbavený. Zazvonila jsem a pohled, který se mi naskytl po otevření dveří, bych nejraději vymazala z hlavy. Uviděla jsem strhaného Denise, i ta jeho nesmrtelná jiskra v oku zmizela.
,,Co se děje?!" vyhrkla jsem. Proboha, snad nikdo neumřel!
,,Pojď dál, nebudu ti to říkat mezi dveřmi," vydechl a pustil mě dál.
Můj tep se neustále zrychloval. Mému klidu nepomohl ani fakt, že všechno bylo rozházené. Všechny věci ze stolu, propisky, papíry, všechno se válelo po zemi.
,,Co se stalo?!" zakřičela jsem na Denise s vyvalenýma očima.
,,Náš koncert zrušili," vydechl.
,,Cože?!"
,,Nechápu to, bylo vyprodáno. Byl to náš první vyprodaný koncert a oni nám ho jen tak zruší. Mrzí mě to Zoe."
Byla jsem rozpálená do běla. Na jednu stranu jsem byla ráda, že moje možné ztrapnění už se nestane, ale šíleně ve mě vřelo vědomí, jak moc jsme se na tom všichni nadřeli. Zkoušeli jsme každý den, svoje prsty jsem už necítila a konečně jsem se naučila barové akordy. Hrát před lidmi byl můj sen už od malička a teď je všechno pryč. Zároveň to znamenalo, že se s Denisem zase uvidím jen u nás, až zase přijede za Davidem.
,,To bude v pohodě, přijdou jiné koncerty," snažila jsem se ho utěšit. Věděla jsem, že pro něj to znamenalo víc než pro mě.
,,Nejde jen o ten koncert," zasyčel Denis s hlavou v dlaních.
,,O co ještě?"
,,Víš já. Viděl jsem, jak i přes pochybnosti o sobě, jsi byla šťastná. Makala jsi, abys byla dobrá, je na tobě vidět, že jsi do hudby blázen a já jsem jen chtěl, abys měla možnost postavit se před lidi, kteří to cítí stejně. Věřil jsem, že po tom koncertu o sobě nebudeš dál pochybovat. Bylo v tom hrozně moc a teď už není nic," díval se mi zpříma do očí.
,,Denisi, já... Nevím co na to říct," slzy se mi tlačily do očí. Nesmíš brečet!
,,Tak neříkej nic," vydechl a jemně mne políbil. ,,Změnila jsi se. Už nejsi ta malá holka co si hrála s panenkami, stala se z tebe nádherná mladá dáma," stále nespouštěl své oči z mých. Modrá se vpíjela v hnědou a tvořili dokonalou harmonii.
,,Tomu se říká puberta," zasmála jsem se společně s ním.
,,A já myslím, že jsem se do téhle puberťačky zamiloval," zašeptal. Věnovala jsem mu další polibek.
Pořád jsem si připadala jako ve snu. On byl člověk, kterého jsem v životě potřebovala. Nedovolil mi pochybovat, postavil mě před hotovou věc, neptal se, prostě vycítil situaci.
2024 ©