K tomuhle článku mě popudil článek mého milovaného spolužáka, který si můžete přečíst ZDE.
Víte, bloguju už roky. Snad už od doby co jsme měli internet jsem něco psala. No, radši si to přečtěte sami (ZDE). Pro tuhle katastrofu nenácházím slov.
Vždycky jsem si udělala nějaký blog, ale nikdy jsem u něj nevydržela. Proto na sobě vidím obrovský pokrok, protože tenhle blog už bude mít v prosinci dobré tři roky, což je dost velké překvapení.
I přes to, že jsem s blogem spjatá, je mou nedílnou součástí a blogování ze mě, více či méně, udělalo to kdo jsem, se necítím jako plnohodnotná blogerka. Mám ve třídě 2 vášnivé blogery, kteří na každý výlet berou foťák a fotí a fotí a fotí. Já se na ně jen dívám z povzdálí s pocitem provinění.
Spolužákův blog nedávno oslavil své druhé narozeniny, spolupracuje s velkými nakladateli a jeho blog navštěvují tisíce lidí.
Spolužaččin blog v srpnu oslaví dva roky a její blog navštěvují stovky lidí.
A já? Po skoro třech letech pořád nemám pořádné zaměření. Nemám danou frekvenci vydávání článků, nemám ani foťák! Tak nějak si začínám uvědomovat, že jsem se zasekla na jednom místě. Nikam se nerozvíjím a to mě mrzí nejvíc.
Pořád mám v sobě pocit, že já bych měla být ten, co by jim měl radit, jak to mají dělat. Ten, kdo by jim měl pomáhat s tím, jak to vlastně všechno funguje, propagovat jejich blogy, abych měli větší návštěvnost. Být taková ta blogová maminka. Jenže to se neděje.
Můj blog skoro nikdo nečte a postuju jen samé bláboly, které sepíšu ve stavu největší nouze, zachumlaná v posteli když nemůžu usnout. Takhle to být nemá...
Opět tu nastává stejný poblém jako vždycky, nemám rozloučení... Tak si zase něco domyslete, vždyť je to jedno.
2024 ©