Upřímně si myslím, že bych si měla najít nějaký pozdrav, protože nikdy nevím jak článek začít, aby to bylo originální a nebylo to trapný, což je u mě trochu problém. Takže se asi budete muset smířit s těmahle kecama jako vždycky :D.
V pátek večer jsem byla na Setkání pod rokycanskou věží. Fotky bohužel nejsou, protože mě tenhle článek napadl když jsem přijela domů, ale až bude něco na webu akce tak to sem nahodím :).
Když jsme přijeli s kamarády na nádraží, bylo něco po páté hodině a tak jsme se vydali na náměstí, projít si stánky, než tam bude moc lidí a taky proto, že se nám nechtělo tu půl hodinu čekat na rychlík z Prahy, odkud přijela jedna z kamarádek.
Poté, co jsme se s ní objali a tak, přece jenom jsme jí neviděli tři měsíce! (já jsem jí viděla na konci prázdnin a jsem s ní neustále v kontaktu, ale to je detail :D) tak jsme šli do nového parku u autobusového nádraží, kde jsme čekali na další dvě kamarádky, které jsem zase neviděla tři měsíce já.
Jakmile jsme se shromáždili, šli jsme na náměstí a opět jsme to celé prošli, tentokrát i na Malé náměstí, kde hrála nějaká kapela a měli jsme z nich strašnou srandu, protože tam bylo skoro prázdno, publikum naprosto zkamenělé, ale ten zpěvák dělal jak kdyby byl největší roková hvězda.
Po vyřechtání jsme se šli najíst a pak jsme jako blbci stáli na chodníku vedle hlavního pódia a divili se proč se neslyšíme.
Jak jsme tam tak kecali, tak se k nám připojili ještě další a pak jsme vypadali jako nějakej klan či co :D.
Nakonec někdo navrhl že půjdeme k pódiu, kde jsem stála pár minut, protože mě neuvěřitelně bolely nohy a šla jsem si sednout. Moderátor uvedl další skupinu jménem Sifon. Protože už od dětství jsem vídala jejich plakáty, tak jsem od nich chtěla slyšet alespoň jednu písničku. Za mě bych řekla že to ušlo. Nebylo to něco, z čeho bych šla do kolen a zároveň se to dalo poslouchat.
Teď přichází asi nejzajímavější část celého dne a i teď se mi z toho svírá žaludek a třesou ruce :D. Začalo to tak, že kamarádka na mě začala křičet, ale já jsem jí moc neslyšela, tak jsem prostě šla za ní, protože mě Sifon už moc nebral. Najednou šla k nějakým dvoum týpkům a začali se tam bavit. Bylo jim tak 18-19, možná víc. Jeden z nich po mě pořád pokukoval a byl to celkem sympaťák, ale o tom později. Najednou se někam rozešli a kamarádka na mě mávla ať je následuji. Najednou se do mě dala strašná panika a pořád jsem si opakovala: "Neměla bych se vrátit? A kam to vlastně jdeme? Co když jsou to nějaký feťáci?" ale kamarádka je znala, tak jsem jí věřila.
Došli jsme do jedné nejmenované hospody, spíš tedy baru. Někam jsem si stoupla, kluci přinesli pivo a sedli si. Já s kámoškou jsme stály opodál. Jeden z nich stáhl kamarádku na něj, aby si mu sedla na nohu. Ten druhý chtěl abych si na něj sedla já, ale já jsem odmítla. Zpětně je mi ho docela líto, ale stejně bych si na něj nesedla :D.
Kamarádka mi furt omílala, že vypadám, jako by mi někdo ubližoval (jak často tuhle větu slýchávám! :D), ale já jsem se prostě nedokázala tvářit nějak normálně. Připadala jsem si, jako když tam nepatřím. Kapela co tam hrála byla dobrá, o tom žádná, ale bylo tam strašně lidí a to mě deptalo. Navíc jsem tam potkala učitelku ze základky, umírali jsme z toho celý večer :D.
Pak jsem zjistila, že mám zmeškaný hovor od kamaráda, tak jsme vyšly ven abych mu mohla zavolat zpátky. Nezvedal to, tak jsme šly zpátky dovnitř. Pokud si dobře pamatuji, tak kamarádka byla říct tomu týpkovi, že jdeme zpátky na náměstí, ale nejsem si tím moc jistá, tenhle okamžik mám z nějakého důvodu zamlžený, bůh ví jestli v tom pivě něco nebylo :D. Najednou jsem slyšela za zády řev a tam byla naše parta, tak jsme šli zpátky na náměstí a ta kamarádka tam s tím týpkem zůstala.
Šli jsme zpátky na to náměstí, kde měl začít hrát Lucie revival, a sedli si k ostatním před pódium. Nejen že jsem měla neuvěřitelně trapný pocit, že ty písničky neznám, ale sedl si vedle mě jeden chlap a furt mi tam něco povídal. Po pár minutách jsem ho raději přestala vnímat, abych neutrpěla psychickou ujmu :D.
Když skončila Lucie, byl spušten ohňostroj, po kterém jsme se nasoukali dopředu na Kábát revival a to bylo něco neskutečnýho! Takhle jsem si snad nezapařila. Sice jsem neznala ty novější písničky, ale stejně to bylo neuvěřitelný a určitě musím příští rok znova! Jen škoda že jsme tam nebyli do konce, protože by jsme nestíhali vlak.
Pokud vás zajímá jak to dopadlo s tím klukem, tak si mě přidal na Facebooku a já zjistila, že v té tmě mu to slušelo víc, že je to prsák a že mu v říjnu bude 23, ale jinak je celkem v pohodě :D.
Poznámka z budoucnosti: Toho kluka jsem si zablokovala, protože se začal navážet do mých přátel a dělat ze mě kreténa. Jen aby jsme byli v obraze :)
2024 ©