Páni, stalo se toho tolik, že ani nevím kde začít. Nicméně, zkusím to od začátku.
Myslela jsem, že vím kdo jsem a kam jdu. Teď už ale vím, že tomu tak nebylo. Přežívala jsem, neměla jsem se ráda. Hledala jsem jakýkoliv únik z reality. Věděla jsem, že i když budu na chvilku šťastná, brzy to přejde a já budu zase sama. Budu sama ležet, v prázdné posteli, s prázdnou myslí, nebo naopak příliš plnou, plnou myšlenek, které zmizí až s prvním slunečním paprskem.
Pak jsem ale potkala jeho. Zdál se dokonalý, jiný. Myslela jsem, že s ním budu konečně šťastná, že najdu smysl života. Bylo tomu tak, na chvilku. Měla jsem v hlavě představu o nás, které jsem se držela jako klíště a nechtěla jsem se jí jen tak jednoduše vzdát. Strašně jsem chtěla, aby to mezi námi vyšlo, až jsem se v tom začala topit. Bála jsem se, že něco udělám a on odejde, což se stalo, ale o tom za chvilku. Byla jsem neustále v chodu, pořád jsem nad námi přemýšlela, a jako pesimistu mě některé myšlenky zraňovaly víc než měly. Začala jsem hledat únik v alkoholu. Víte, pomáhalo mi to ty myšlenky vypnout, alespoň na chvilku. Napáchalo to ale víc škody než užitku. Protože najednou, z ničeho nic, se ten, o kterém jsem si myslela, že mě bude držet, začal vytrácet. Odešel, bez vysvětlení. Tehdy jsem si to dávala strašně za vinu. Že jsem až příliš zlomená na to, aby mě někdo mohl milovat. Snažila jsem se sebrat, už jsem uvažovala i nad vyhledáním odborné pomoci a začít řešit věci pomocí antidepresiv. Večery jsem trávila ve společnosti alkoholu.
(Tohle celé byl pouze výtah celé story, moje verze. Za to, co se stalo, můžou obě strany, ačkoliv to tak z tohohle popisu nemusí vyznít. Jsem si plně vědoma chyb, kterých jsem se dopustila a nechci házet všechno jen na něj.)
Najednou se vě mě něco zlomilo. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem si začala vážit sama sebe. Mít se ráda za to kdo jsem, protože já jsem nejlepší verze mě. Jsem vděčná za všechny ty pády, protože ze mě udělaly to, kdo jsem teď. Neohlížím se a rozhodně v životě ničeho nelituji, protože jsem dělala to, co mi v dané chvíli přišlo nejlepší a vím, že i kdybych se do některých situací dostala znovu, zachovala bych se stejně. Nevím, jak jsem k tomuhle dospěla, možná to bylo tím, že jsem si uvědomila, že mám kolem sebe lidi, kterým na mě záleží a podpoří mě, když to budu potřebovat. Možná je to něčím jiným, netuším, ale najednou se cítím šťastnější než kdykoliv předtím.
Během měsíce jsem se z pesimistického téměř alkoholika, který se vyhýbal kontaktu s lidmi, stala optimistickým šílencem, kterému nedělá problém oslovit na ulici cizího člověka a užívá si každou minutu, jako by byla ta poslední. Víte, ačkoliv to zní jako to největší klišé na světě, připadám si jako fénix, který vstal z popela a z nějakého důvodu mám potřebu tuhle zprávu křičet do světa. Jsem na sebe tak hrdá, že bych nejraději stála někde na náměstí a křičela, jak nechutně šťastná jsem, aby to všichni věděli.
Začala jsem pomáhat lidem kolem sebe. Obzvláště svým přátelům a zároveň i sama sobě. Nevím, jestli to dokážu nějak popsat, aby to vyznělo nějak normálně a alespoň trochu inteligentně. Poznala jsem spoustu různých lidí s různými problémy, ať už šlo "jen" o problémy ve vztahu, problémy s rodiči, tak o záchvaty úzkosti, nebo dokonce i schizofrenii. To je jeden z důvodů, proč jsem vděčná za to, že jsem si prošla tím, čím jsem si prošla, protože vím, jak se lidé v takových situacích cítí, co potřebují slyšet a jak jim pomoci.
Co závěrem? Važte si toho, co v životě máte, přátel, rodiny. Přijměte svou minulost a buďte vděční za všechny chyby, které jste udělali, protože právě ty z vás udělali to, kdo jste teď. Zároveň se snažte z každé chyby vytěžit co nejvíc. Buďte oporou pro své přátele a nejen pro ně, ale také pro sebe. A ze všechno nejvíc, mějte se rádi, zdokonalujte se, protože vy se sebou budete celý život, tak ať stojí za to.
2024 ©