Jak vlastně vypadá taková deprese? Není to jako když jste smutní, že se vám něco nepovedlo a za pár minut jste v pohodě. Je to podobné, ale není to stejné, protože deprese neodejde lusknutím prstů. No, raději se podíváme, co nám o tom může říct tetička Wiki.
"Deprese je závažná, dlouhotrvající porucha psychiky projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem. ...
... Dotyčný pociťuje často zmar a beznaděj, nedostatek motivace, neschopnost cítit potěšení, úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěrou, únavou, zhoršenou pozornost a soustředění..." - citováno z Wikipedie
Pro člověka, který depresí netrpí, je velice těžké pochopit, čím si osoba v takové situaci prochází. Proto jsem tu dnes já, abych vám to alespoň trochu přiblížila.
Představte si situaci, kdy jen sedíte na posteli a koukáte do prázdna. Přemýšlíte, kde jste udělali chybu, co jste komu udělali. Máte pocit, že na vás nikomu nezáleží, že klidně můžete umřít, protože to všem stejně bude jedno. Napadne vás, že byste se mohli ozvat svým přátelům, slyšet jejich hlas, ale nakonec to zavrhnete, protože je stejně jenom budete otravovat a nikdo není na vaše srdceryvné proslovy zvědavý. Takže pořád sedíte na posteli, sami. V hlavě vám pořád běhají myšlenky, jestli vás vaši přátelé opravdu mají rádi, nebo se jen přetvařují a jste jim vlastně na obtíž. Vše, co chcete, je jen jedna blbá smska, jen jedna blbá věta, abyste se ujistili, že se o vás skutečně někdo zajímá, ale žádná nepřichází. Proč by vlastně měla? Nikomu na vás nezáleží, nikdo vás nepotřebuje, žijete vlastně úplně zbytečně. Ani pořádně nežijete, jen přežíváte den za dnem, zabíráte místo. Cítíte se provinile, že ostatním přiděláváte práci, že s vámi musí trávit svůj drahocenný čas. Sedíte a sedíte a najednou vás napadne, proč vlastně nebrečíte? Smutní lidé přeci brečí, ale vám se do oka nevlije ani jedna slza. Snažíte se nějak rozbrečet, že vám třeba bude lépe, ale pořád nic. Ten stísňující pocit na hrudi se začíná stupňovat a vám přijde, že téměř nemůžete dýchat. Poté přijde na scénu žiletka. Víte, že je to špatný nápad, ale nemůžete si pomoct, je to silnější než vy. Hranu pomalu ale jistě zařezáváte do kůže na zápěstí. Ucitíte palčivou bolest a zahlédnete kapky krve, které se pomalu ale jistě vlévají do čerstvé rány. Najednou se provaz na vašem hrudníku začne povolovat a vy se můžete svobodně nadechnout, alespoň na chvíli. Takhle to jde jeden den za druhým. V hlavě si nadáváte, proč to vlastně děláte, proč si ubližujete, když to stejně nikam nevede? Přijdete si jako feťák, masochista, všechno zlé nashromážděné v jedno těle. Nechcete už dál žít. Společnost přece nechce člověka jako vy. Toho, který nikam nezapadá, nikam nepatří. Proč byste to vlastně měli dál snážet? Ten pocit viny, všechny ty problémy, které s sebou přinášíte. V hlavě vás hlodá myšlenka na to, jak by bylo jednoduché se toho všeho zbavit. Té neuvěřitelné bolesti a strachu. Stačí tak málo. Stačí jen zajet žiletkou trochu hlouběji, nevšímat si závory na kolejích, vyjít na skálu, most, a udělat jeden krok navíc. Jen jeden malý krůček a vše je pryč. Nemáte na to odvahu a pořád si pohráváte s myšlenkou, že se třeba jednou ráno probudíte a budete šťastní, pocítíte štěstí, které se pro vás již stalo prázdným slovem bez významu. Přijde vám jako včera, když jste se smáli s přáteli nějakému hloupému vtipu, ale zároveň vám to připadá jako věčnost.
Tohle bylo nejlepší popsání, které jsem ze sebe mohla dostat. Doufám, že vám to alespoň trochu dávalo smysl. Ovšem bylo by příhodné kdyby ne, protože člověk v depresi má v hlavě opravdu velký nepořádek. Ještě jedna rada. Nikdy nedávejte osobě v depresích najevo, že je s ním něco špatně. Bude se pak cítit ještě hůř. Každopádně, mějte hezký den ^-^
2024 ©