Vážení přátelé,
vyklízím pokoj, protože se budu stěhovat (pouze do jiného patra, žádný velký drama), a našla jsem svůj starý deníček co jsem psala. Udělalo se mi zle a potřebuji se o to s někým podělit...
(nebudu opravovat chyby ani nic, byl to docela cringe, whatever)
"Milý deníčku!
Dlouho jsem si deník nevedla, nic se nedělo a ani nebyla nálada, čas... ale co ti budu nalhávat, prostě jsem se na to vyprdla. Dneska byl chaotický den, pro mě né moc veselý. N* s M* přišly do třídy a byly protivný, fakt nepříjemně, až z toho šla hrůza. Když jsme se nějak dostaly k tomu, co jim je otázkou stylu "máš nějakej problém?!" odvětily že spoustu (se mnou). Když jsem jim řekla, ať mi ho řeknou N* mi málem rozbila hubu. Prej že kdyby mi to řekla, už nikdy bych se na ní nepodívala. Řekla jsem si jenom OK. Potom jsme se s K* schodly, že moje upřímnost už neni upřímnost, ale že je urážim. Já to tak ale nevidim. Říkam co si myslim a jak to vezmou ostatní už mě nezajímá. Dost mě to vzalo, obzvlášť od mí nej kámošky. Myslela sem totiž, že si říkáme všechno. Málem sem se tam rozbrečela. Proč na mě ostatní maj takovej názor? Budu se snažit být milejší na ostatní. Budu milejší, slušnější, ale jak? Já se neumim měnit, sem taková jaká sem, bez ohledu na to, co si myslí ostatní. Fakt už nevim. Něco ve mě na mě křičí, abych byla taková a taková, mozek křičí něco naprosto odlišného. Jako kdybych měla brečet, utéct, zmyzet, ale směju se, zpívám si, jako by se nic nedělo. Prostě SMILE! Aby toho nebylo málo, 8. (jakože osmáci, chápeme se) mě pořád šikanují. Pořád se smějou a pořád a pořád. Každý den, každou chvíly slyším ten tichý, ale hlasitý smých. Pořád, pořád, pořád...! POMOC! Všechno se ve mě svírá, všechno bolí, všechno se děje, mám ze všeho strach. Udělam něco špatně a už slyšim ten smích, pořád. ÁÁÁ! Bože pomoz! Já už nemůžu dál. Všichni mě nenávidí, všichni ze mě maj jenom srandu a asi je to dobře. Jsem nic. A takhle budu alespoň užitečná. Chce se mi brečet, smát, řvát! Všechno se ve mě točí. Bože! Měla bych už jít spát, ráno je škola, další den utrpení. Někdy mi přijde lepší když by mě zmlátili a já měla klid. Prostě nemůžu dál. Jsem tak sama."
Zápis je ze dne 29. 4. 2013, to mi bylo 13, sedmá třída, nepletu-li se. Upřímně... nemam slov. Vybavuju si, že to tehdy bylo docela hustý, ale že až takhle... Takhle by se 13 letá holka neměla cítit. Je mi z toho upřímně zle, když si na to vzpomenu... Byla jsem malá holka, která byla šťastná, spontání, sama sebou, ale protože pár puberťákům se to nelíbilo jsem byla v depresích, sebepoškozovala se. Nebudu tvrdit, že mě to nepoznamenalo. Zároveň ale díky tomu jsem se stala tím kdo jsem teď a s tím jsem docela dost v pohodě.
Prosím, pokud znáte někoho kdo si zažívá něco podobného mluvte s ním o tom. Tohle si totiž nikdo nezaslouží.
Dám vám sem ještě druhý zápis, pokud si chcete počíst.
"Milý deníčku!
Snažím se ti psát alespoň trochu pravidelně, ale víš jak to se mnou je, pravidelně chodim akorát tak na PC. Chtěla bych dneska pokračovat v tom, co jsem ti psala posledně. Snažila jsem se říct N* a M*, aby mi řekly, co maj za problém. N* mi řekla, že bych se na ní naštvala td. Potom jsem se je snažila kontaktovat pomocí FB. N* mi napsala, že by jí na to těch 230 písmenek nestačilo a M* neodepsala. Pořád mi to vrtá hlavou společně s tím, jestli 8. má stejnej problém jako holky. Strašně mě to štve, že se všechno vrací do starejch kolejí. Všechno se vrací do 6., kde mě všichni ponižovali, nenáviděli. Myslim, že tim, jak mě to užírá, odháním svoje kamarády, K**, K*. Nejvíc mě štve, že mě nikdo neschání když jsem pryč. Ani jsem nedopsala větu a už volala K*, jestli nejdu na Skype. Svšak pořád mě to užírá, to sem fakt taková kráva jak si všichni myslí? Řekla bych že i jo. Když se nad svym chovánim zamyaslim, není všechno tak růžový jak se zdá. Chovam se spíš jako kluk než jako holka. Proto se mnou asi nikdo nechce kamarádit. Kluci by radši holku, kterou můžou ochránit atd. Holky by zase chtěly někoho, aby mluvil jejich řečí. Já ze sebe ale nechci dělat něco, co nejsem. Chtěla jsem se změnit už několikrát. Vždyť jsem byla ta rosztomilá holčička, co se se mnou stalo? Byla sem krásná malá holčička, kterou měli všichni rádi, teď mě všichni nenávidí, nadávaj mi do píči a ničí mě to. Byli jsme ve třídě jedna velká parta, avšak všechno šlo do kopru v 6. třídě. Z kluků se stávali namachrovaný blbci co neumí do 5 počítat, ale hlavně že maj tablety, (??) a pod. Z holek se staly barbíny co stěží napočítaj do 2. Já už nevim co mam dělat. I já už sobě pozoruju známky degenerace mozkových buněk. Pořád jsem v depresích, ale mezi lidma jsem šťástná a v pohodě. Proč? Přoč jsem happy když se tak necítim? Jako nějaká ochraná krusta, která chrání mě, chrání před vnějším zásahem do citů, soukromí. Myslim, že potřebuju odbornou pomoc. Neni normální abych byla pořád v depresích. Chtěla bych jít k psychologovi, ale jak se znam, neudržela bych se a řekla bych to ve škole a byla bych za magora. Navíc se všechno bojim někomu říct, proto to píšu na papír. Abych byla aspoň trochu happy. Jsem sama a už s tim prostě nic neudělam, musim se s tim smířit." 1.5.2013
2024 ©