Tákže... Slíbila jsem, že až se trochu vzpamatuju, tak napíšu článek o tom, jaké to bylo u známých v Ústí nad Labem a sliby se mají plnit. Taky jsem vám chtěla udělat radost a jako první článek dát něco, co bych s klidem nazvala zajímavější téma.

Pokud jste nečetli článek z minulého roku k přečtení ZDE.

Chtěla bych předem upozornit, že některé ty události se možná staly v jiný den než jsem je napsala, ale už je to nějaký ten pátek a jak už jsem někde psala, nejsem robot, nemůžu si pamatovat všechno, ač bych sebevíc chtěla.

Ještě jedno, celkem důležité, upozornění. Berte prosím v potaz, že jsem psychicky nestabilní puberťačka s poruchou osobnosti, takže je článek depresivní a plný sebelítosti. Chtěla jsem to zmínit předem, jen tak pro jistotu ;).

Když jsem se dozvěděla, že ve středu 22. července se konečně jede do Ústí, těšila jsem se jak malá holka. Těšila jsem se na ty hromady jídla, kvůli kterým jsem měsíc předem držela dietu, na 'Filipa' a jeho peckovou 'Oktávku', ze které jsem byla vystříkaná jak nadržená třináctka. Těšila jsem se o trochu míň, když jsem zjistila, že s námi pojede ještě bratránek, protože máme trochu složitější vztahy. Dejme tomu, že my dva jsme si prostě nepadli do noty, což chápu, já se nepochodnu se spoustou lidí. Na druhou stranu jsem se těšila, že si ty cca dvě a půl hodiny cesty trochu zpříjemním rozvalením se na zadních sedačkách, čtením knížky, kterou bych už ráda měla dočtenou, a posloucháním svých oblíbených písniček ve svých úžasných sluchátkách, ze kterých po pár minutách bolí uši. K tomu jsem si ještě naplánovala snapování kamarádce, abych toho neměla málo. Ani jedno se nekonalo, protože se bratránek v den odjezdu rozhodl, že raději zůstane doma a ze snapování taky sešlo, protože je můj operátor neschopný a nešla mi zapnout data. How awesome was that.

Den první! - nákupy a nervní patnáctka

Vyjížděly jsme tedy něco málo po déváté hodiny ranní. Tetička opět v dobré náladě, ale cestu jsem přežila ve zdraví a kupodivu i ten elán mi vydržel.

Když jsme přijely, čekalo mě první nepříjemné překvapení. Ta úžasná oktávka nebyla lahvově zelená jak jsem si jí pamatovala, ale modrá, ovšem pořád byla 'topózní', protože prostě oktávka. Co na to říct, prostě žeru starý oktávky :D .

Filip přijel se svým tátou z nákupu pár minut po nás. Když jsem zjistila že přijeli, rozzářila jsem se jako vánoční stromeček. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, protože už takhle o mě moje úžasná tetička prohlašovala, že jsem do Filipa zamilovaná (a to jenom proto, že se mi líbilo jeho auto) a nedivila bych se kdyby plánovala svatbu. Pak přišlo druhé nepříjemné překvapení, Filip. Opět vypadal jinak než jsem si ho pamatovala, ale to jsem zkousla.

Poobědvali jsme a krafali o tom co je kde nového a řešili plány na odpoledne. Nastal kámen úrazu. Neměla jsem naprosto v plánu se koupat v bazénu, takže jsem si logicky nevzala plavky. Nejen že jsem je neměla, ale ani jsme nechtěla ukazovat své krásně vypracované sixth špeky. Je pravda, že jsem na nich dřela opravdu tvrdě a poctivě, ale dát je světu na obdiv jsem opravdu neměla v plánu. Když jsem tedy řekla, že nemám plavky, tak jsem byla málem ukřižována, jak mě vůbec mohlo napadnou jet se placatit k bazénu a nevzít si plavky! (Minulý rok jsem je měla a stejně jsme se nekoupali, protože bylo ošklivo a počítala jsem s tím i letos) Takže plán na odpoledne byl nákup plavek ve Fóru (v místním obchodním centru). U tohohle se ještě trochu pozastavíme, protože v tuhle chvíli nastal osudový zlom.

Sedli jsme tedy do auta a vydali se na cestu. Jeli jsme v mém vysněném autě, takže jsem byla spokojená... až do nastartování motoru. Jakmile se auto nastartovalo, začala mi za hlavou hrát hodně, hodně hlasitá hudba (seděla jsem na zadních sedačkách za spolujezdcem). Možná o mě víte, že mi 95% všech českých písniček přijde naprosto nevýslovně odporných a přesně tohle mi hrálo za hlavou. Jestli i po tom, co vás někdo nutí poslouchat hudbu, která není úplně váš šálek kávy, vám zůstává dobrá nálada, tak vás obdivuji a máte mé upřímné gratulace, protože tohle já prostě neumím. Nebyla jsem vůbec nadšená, protože nejsem ten typ člověka, který by na sebe v neznámém prostředí musel poutat pozornost a musela jsem jet v autě s tak hlasitou hudbou, že to muselo slyšet celé Ústí, ještě když přidá basy a řekne "Tohle dělam když chci kámoše vzadu nasrat". Mise splněna...

Vystoupila jsem z auta naprosto otrávená a chtěla jsem celé ty nákupy mít rychle za sebou. Obešli jsme několik obchodů (upřímně, nakupování s mojí tetou je porod), nakonec jsem si vybrala v Lindexu. Celé plavky stály něco okolo 850,-, což mi přijde za plavky trochu hodně, ale tak když to platila teta tak proč ne žejo. Jak se říká, ber dokud dává. Po úspěšném nákupu už jsem měla trochu lepší náladu. A pak jsem zase sedla do toho kraválu a radost opadla. Známí bydlí za Ústím a cesta tam je velice udržovaná, nebál se tedy Filip jet 120km/h, možná jel i víc, ale to radši nechci vědět. Takže jsem byla vyklepaná jak čivava při bouřce, protože jet s někým, koho vidíte podruhé v životě 120km/h je docela maso. Ovšem jak jsem se tak koukala na ten volant, tak jsem si všimla toho, jak má Filip úplně boží ruce!! Jo, jsem divná, ale u chlapů jsme prostě ujetá na ruce a v tomhle směru má u mě Filip za 1!

Když jsme přijeli, tak jsem se prostě neudržela a musela jsem mu říct, že se mnou jede jak s hnojem a že jsem málem ohluchla. V tu chvíli mi to tak nepřišlo, ale teď když to píšu, tak jsem se nezachovala zrovna dvakrát dobře. Filip s námi ochotně jel, neřekl ani slovo a já jsem na něj byla takhle hnusná, a hned první den. Ještě víc jsme si svojí chybu uvědomila, když jsem po návratu jela se svým bratrem. Ten jezdí opravdu jako prase.

Večer při grilování si Filip přivedl jednu se svých kamarádek. To už byl pořádnej kámen úrazu. Přišla milá, sebevědomá, cca dvaceti-pěti letá, blondýnka, v perfektně padnoucích šatičkách a s úsměvem na tváři. Naproti ní jsem seděla já, ten patnáctiletej, nevychovanej a zamlklej fakan v propoceném třídním tričku, v obličeji obvyklý výraz "bolí mě zuby", doufající, že na sebe upoutá co nejméně pozornosti a že na něj nikdo nebude mluvit. Upřímně jsem se cítila podřadně, nechtěně, prostě že nejsem dost dobrá abych byla v jejich společnosti.

Den druhý - "na dovolený se utrácí!"

Padlo rozhodnutí, že se pojede na Tisou, kdo nevíte co to je, tak jsou to skály. Jakmile jsem se dozvěděla tuto smutnou skutečnost, okamžitě jsem závrh zamítla, ale stejně jsem jela... Po několikadenním školním výletu v Krkonoších, mám všech druhů vyvíšených míst, ať už skal nebo rozhleden, akorát dost. To ovšem věděla akorát naše teta a ta mě taky bere vážně když nemá a naopak.

Všichni mi říkali jak je to rovinka a že takový kopce to zase nejsou... Moje plíce nezvládali a nohy taky ne, obzvlášť potom, co jsem měsíc nedělala absolutně nic jiného, než seděla u počítače a sjížděla všechny díly Dr. House.

Když jsme šli druhou trasu, tak šla proti malá holčička s maminkou a slyšela jsem tu holčičku jak říká: "Mami, hele, ta holčička je krásná!" (za mnou šel akorát Filip s tetou) a to bylo tak roztomilý, ještě když to řekla tím dětským hláskem. Já se roztejkala jak máslo. Když jsem to pak říkala tetě s Filipem, tak si ze mě teta dělala srandu, a Filip řekl, že kdyby mi to řekl on, tak bych to určitě slyšet nechtěla od takovýho staříka. Ale zrovna od něj by mě to potěšilo nejvíc.

Jedna rada pro všechny z vás, kteří někdy budete mít co dočinění s patnáctiletou puberťačkou. Nikdy jí neříkejte, že jste psychopat nebo něco podobného. To ani ve srandě. Věřte mi, že tohle se nezapomíná.

Nějak jsem se dobelhala k autu a vyrazili jsme na cestu do nejbližšího obchodu pro tácky na grilování. Jako první jsme narazili na Tesco v Děčíně. Tácky jsme sice nenašli, ale zahlédla jsem tam úplně boží tričko, ale stálo 500,- a to se mi za kus látky dávat nechtělo. Jen co jsme vylezli ven, už jsem dostala seřev, proč jsem si ho nekoupila když se mi líbilo, že jsem na dovolený a že mám utrácet. Teta by mi ho i koupila, ale už takhle jsem jí připravila o 850,- a nechtěla jsem utratit další, poměrně velkou částku. Když jsem jí to řekla, tak i Filip se divil, že takovou holku ještě neviděl. No co, jsem zvyklá šetřit.

Pro tácky jsme pak zajeli do Globusu. Na parkovišti jsem měla svojí první zkušenost s feťákem. Seděl na kraji a motal si brko a pod ním leželo nějaký nádobíčko. Neřeknu vám přesně co tam měl, nechtěla jsem na něj moc civět. Je pravda, že i tady, v té mé opravdu malé vesničce, jsou feťáci (my je nazýváme zfetlušky), ale nikdy jsem je neviděla takhle.

Kousek pod Globusem byly ještě nějaké obchody, Filipův táta tam kupoval židle na terasu a volal Filipovi, že se mu ty židle do auta nevejdou. A protože jsem se až na místě dozvěděla, že tam budeme trochu déle než na dva dny jak jsem myslela, tak jsem neměla co na sebe. Tak jsme se s tetou zastavily v Takku, než pánové naloží ty židle. Vešli jsme dovnitř a já viděla stojany "Sleva", takže jsem tam hned zamířila. Koupila jsem si tričko, tílko a kraťasy a celé to stálo zhruba stejně jako to tričko v Tescu. Teprve potom co jsme vylezli jsem si všimla, že tam visela obrovská cedule "-70%".
Člověk by řekl, že než si holka nakoupí hadříky, tak pánové budou mít dávno naloženo, ale oni se s tím ještě pořád prali. Nakonec se to nějak podařilo a vyjelo se směr 'základní tábor'.

Po příjezdu jsme byli s Filipem posláni do obýváku. Tak jsme tam šli, Filip zapnul televizi, sedli jsme si na gauč a každý vytasil ten svůj mobilní aparát. Ovšem já jsem projížděla galerii, protože jsem byla bez internetu. Pak Filip prolomil to ticho otázkou, jestli teda kouřím, že by mě pak vytáhl na cígo. Už na Tisí mi říkal, že vypadám jako že jedno potřebuju. Řekla jsem mu, že jsem přestala, ale zrovna v tu chvíli bych vážně jedno potřebovala. Ještě mi řekl, že není můj nepřítel, načež jsem mu odvětila, že jsem neřekla že je můj nepřítel.