Protože návštěva Ústí po incidentu z minulého roku se bez námitek zamítla, rozhodli se moji úžasní rodiče, že když teda mají tu dovolenou, tak pojedeme na výlet. Můžu vás naprosto ujistit, že tato aktivita se i pro další roky zamítá a to z důvodů, které se brzy dozvíte.
Všechno začalo jednoho krásného letního rána, kdy mi maminka sdělila, že bychom mohli někam vyrazit. Když už mám ty prázdniny, tak abych celé léto neseděla doma (což mi btw. vůbec nevadilo).
Už jen při vybírání nějakého místa nastal neuvěřitelný problém. Máma totiž ze zdravotních důvodů nemůže jezdit daleko, takže moje vysněná Osvětim se opět odložila na dobu neurčitou. Začala jsem tedy hledat nějaké místo, které není na druhé straně republiky a nenachází se tam žádné stísněné prostory, velká výška a nic spojené s druhou světovou válkou nebo s hady. Ne že já bych s něčím z toho měla problém, ale musela jsem brát v potaz mojí maminku, pro kterou by spojení těchto faktorů bylo téměř smrtelné.
Nakonec jsme tedy dospěli k tomu, že pojedeme na zámek Konopiště společně s nedalekým zámkem Jemniště. Našli jsme cestu a druhý den ráno jsme vyrazili za dobrodružstvím.
Cestu tam jsme zvládli. Otáčeli jsme se 'jen' dvakrát a pohádali se jednou, což je úspěch! Sice jsme měli v plánu nejprve navštívit Jemniště a poté až Konopiště, ale to byl asi ten nejmenší problém.
Po Konopišti a obědě jsem na mobilu našla cestu na Jemniště, kam jsme také dojeli, bez větších potíží.
Následovala cesta domů a to byl teprve kámen úrazu. Řekněme si upřímně, ten, kdo má na svědomí dopravní značení, je vážně debil, to se nedá říct jinak. Jeli jsme, tedy, měli jsme v plánu jet, směrem na Dobříš... Pořád jsme se drželi značení. Jedna značka nás vedla rovně, další také, třetí pojem 'Dobříš' vůbec neznala. Co to jako je?! To jsem trošku odbočila, Dobříš bude teprve následovat.
Zapnula jsem si GPS, do které jsem zadala přesnou cestu, ale i přes to nás vedla úplně někam jinam. Vzala jsem tedy vše pevně do svých rukou, ale bylo už trošku pozdě. Slovo 'Benešov' se stalo sprostým slovem potom, co jsme ho asi půl hodiny objížděli. Navedla jsem nás tedy směrem na Nový Knín, neustále jsem sledovala mapu a myslela si, že přesně vím kde jsme. Celu dobu jsme z Benešova jeli na západ, byla jsem si tím sto procentně jistá. Jistotu jsem ztratila ve chvíli, kdy se nám před očima objevila cedule 'Slapy'. V tu chvíli jsem měla před očima černo. Alespoň jsem i s největším záchvatem paniky v mém životě konečně věděla kde jsme.
Pojďme si teď trošku přiblížit naší situaci. Já, slepá na dálku, otec, který nevidí na blízko a vystresovaná matka ztraceni na Slapech. Největší panoptikum. Do toho všeho mi neustále vypadával signál a vybíjela baterie v mobilu. Největší korunu tomu dodal můj tatíček, když se mě snažil s mapou v ruce přesvědčovat o správné cestě, opakuji, na té mapě nemohl vidět bez brýlí vůbec nic.
Po třech hodinách cesty jsme konečně seděli doma s horkou kávou a další historkou pro budoucí vnoučata.
Ale něco jsem si z toho všeho přeci jen odnesla. Zjistila jsem, že mám naprosto mizernou orientaci na mapě po tatínkovi ^-^.
Ještě taková menší story na závěr. Když jsem byla malá, pořád jsem říkala, že jednou budu bydlet na zámku. Po pár letech mě to přešlo, ovšem jakmile jsem viděla Jemniště, věděla jsem, že bude můj, ať se děje cokoli. Ehm... potom, co jsem viděla rodokmen rodiny Šternberků jsem věděla, že mi ho jen tak neprodají i kdybych měla všechny peníze světa. Stále jsem ale měla naději, protože nejmladší dědic je narozen v roce 1996. No... doma jsem si ho pak našla na Facebooku, jak se to tak v dnešní době dělá. Jakmile jsem viděla jeho fotku, můj sen o dokonalém životě na zámku se rozplynul jako pára nad hrncem. Uzavřeme to tím, že prostě není můj typ.
Dáme si nějaké moudro na závěr? Co třeba - nikdy mi nedávejte mapu do ruky, NIKDY!
(foto: Konopišťský rybník)
2024 ©